Ve sportu bývá občas sezóna, jaká se už nikdy nemusí opakovat. Řekla bych, že právě taková potkala náš goalballový tým právě nyní 2014/2015, kterou jsme uzavřeli v týdnu 14-19.6 2015 na Letní olympiádě dětí a mládeže v Plzni. Obrovské závodní klání mezi všemi kraji ČR mělo v oficiálním programu také turnaj v goalballe.

Ten se týkal nás (tentokrát spíš pod reprezentací Moravskoslezského kraje než-li Opavy) a týmů z Prahy, Olomouce, Liberce a nechyběli ani oba favorité na zlato Brno a domácí Plzeň. Po slavnostním nástupu všech týmů se otevřel turnaj zápasem Plzně a Olomouce… Rozpis prvních soubojů určovaly výsledky ze SHZPM v Praze před třemi týdny, tudíž, po druhém souboji mezi Brnem a Prahou, který jasně oponovali mistři z Moravy a jenž skončil předčasně rozdílem deseti bodů, jsme na hřiště nastoupili my, jako bronzový tým s vyhlídkami na dobré umístění ( a s touhou po zlatu), proti modrožlutým hráčům z Liberce. Ačkoli jsme všichni věděli, že tihle hoši mají letos naprosto raketový vzestup a já počítala s tím, že to bude tuhý boj (papírově jsme se právě s nimi měli prát o bronz), nebála jsem se jich. Na hřiště jsme nastupovali víc namotivováni, než kdykoli předtím. Mohla tak na nás možná působit neobvyklá atmosféra, kterou dělaly řady diváků z jiných výprav, to na goalballu je opravdu něco nového, nebo i fakt, že se právě nacházíme na hřišti, kde jsme před dvěma měsíci zaznamenali historicky největší goalballový úspěch pro Opavu, tedy vítězství na Poháru Doubravky. S čím už jsem teda ale právě moc nepočítala, tak to s jakýmsi výkonnostním kolabsem, který mě na tomhle zápase potkal. Za poslední rok a půl, co jsem se goalball naučila jakž takž slušně hrát, tohle bylo fakt to nejhorší, co jsem kdy předvedla. Liberec se velmi brzy dostal do vedení 4:1 a upřímně, i následující minuty to dlouho vypadalo, že si nás tento tým po tolika marných pokusech konečně podá. A já se na tom středu ne a ne přepnout na normální hru. Musím ale strašně pochválit svoje spoluhráče Jakuba G. a Ondru G., kteří svou prakticky bezchybnou střelbou i obranou zápas vyrovnali a hodně mě při něm podrželi. Takže místo klidného rozehrání se se ze zápasu stal tvrdý boj a každý míč a 40 sekund do konce se nám podařilo skórovat na 9:8 a tenhle stav už udržet do poslední chvíle.

Tenhle vítězný vstup do turnaje si ale vydřeli kluci a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Takže při hned následujícím zápase proti Plzni jsem si právě dvakrát nevěřila, ale svému týmu ano. Proti favoritům jsme ale zahráli celkem dobře, věděli jsme jen, že je nesmíme moc pustit do vedení, jinak je všechno pryč. Plzeň se nenechá jen tak dohnat, pokud už má vybudovaný náskok. Po druhém poločase ale se časomíra zastavila na skóre 11:7 pro nás, což upřímně nikdo nechápal. Najednou jsme ale měli dva ze tří nejtěžších soupeřů za sebou a my pochopili, že když dnes už nic nezvoráme, svítá nám naděje na olympijskou placku. S tímhle vědomím jsme pak odehráli i poslední dva zápasy za ten den, tedy s Olomouci a následně s Prahou, oba zápasy vítězně o deset. Na začátku dne jsme odstartovali dost nejistě a najednou na konci jsme vyhlíželi finálový zápas s těmi nejtěžšími- s Brnem, vedený na středu největším talentem a výborným střelcem Danielem Přikrylem.

Podobně jako my si vedli také Brno, ti vyhrávali naprosto všechno suveréně, než se postavili proti domácím v posledním zápase toho dne. Tady se projevila únava a naopak, teprve až tenhle zápas začala Plzeň hrát tak, jak je u ní zvykem. Zatímco všechny předcházející zápasy u nich vypadali, jak by fungovali v úsporném režimu, tady zahráli naprosto na plno. Kapitán týmu Jaroslav Levý předvedl nádherný výkon a za celou dobu zápasu nepustil ani jednou Brno do vedení. Ti ke konci už začali dělat podobné chyby, jako já v prvním našem utkání. Plzeň nakonec prolomila letošní sérii remíz s tímto týmem a zapsali si další vítězství. Jak Brno tak Plzeň měli na konci prvního hracího dne jedinou prohru, na medaili ještě teoreticky mohl sahat Liberec s dvěma prohry, vše záviselo na finálových zápasech. 4 týmy ve hře o medaile a jen my jediní měli jistotu, že hůře než třetí už být nemůžeme. Což samozřejmě znamenalo velkou radost, protože olympijskou medaili opravdu nemáte moc často šanci získat. Naopak nálada hodně klesla v týmu Brna, který si cestu ke zlatu hodně zkomplikoval.

Druhý herní den tedy měl každý tým jen jeden zápas a tak z toho vznikli finálové boje. A to rovnou v přímém přenosu na webu her. Ten první o páté místo svedli proti sobě Olomouc s Prahou. Ze začátku celkem vyrovnanou hru nakonec jistě vzali do svých rukou hráči s hlavního města a tak se rozdělili o šesté a páté místo. Druhý boj svedli Liberec proti Plzni a tohle představení už vypadalo o dost vyrovnaněji. Nakonec ale neochvějná hra Plzně, která navázala na včerejší vystoupení proti Brnu odsunula nádherně sehranou Liberec na čtvrtou příčku a o zlato pořád ještě nebylo vůbec rozhodnuto. Tak trochu nám to pomohlo, protože vítězství Plzně znamenalo pro Opavu ještě stále šanci na zlato i v případě prohry. Pakli by vyhrála Liberec, byl poslední zápas turnaje- nás proti Brnu, přímým soubojem o vítězství. Že na tom nejsou naši jižní kolegové po včerejším zápase právě nejlépe psychicky bylo znát začátkem zápasu, kdy jsme prvně vyhrávali 4:1. Ale v momentu, kdy se i Dan vrátil plným nasazením do hry, tak se začali dít věci. Nejtěžší zápas, jaký jsem kdy hrála. Beze srandy. Skládám poklonu před všemi, kteří se ho zúčastnili. Jak obrovské máme štěstí, se ukázalo ve výsledku zápasu, kdy nás Brno porazilo těsně o jediný bod! 7:8. Přesto všechno však největší favorité skončili třetí. Zvláštní, jak jeden jediný zápas může všechno rozhodnout. Brno ale je rozhodně týmem, který by se za poslední dva roky určitě vyhlásil jako nejlepší. A jeden bronz na tom nic nemění. Ještě k tomu nádherný, zasloužený bronz pod olympijskou vlajkou a za situace, kdy o prvních třech týmech rozhodovalo skóre. Při diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme se dozvěděli, že pouze jediný bod dělil stříbrnou Plzeň od zlaté medaile! Jediný bod! Takhle těsné skóre, můj úžasný tým zažil neskutečné štěstí a snad i neopakovatelný zážitek, když se nám v ten večer houpaly na krku zlaté medaile. Pro některé z nás tímhle turnajem skončila reprezentace základních škol, ale v goalballu společně pokračujeme a pokračovat budeme. Věřím tomu, že jednou se žákovské tváře objeví v české reprezentaci a pokusí se aspoň napodobit výkony nynějších velikánů, hráčů, ke kterým vzhlíží.

 

Ve sportu bývá občas sezóna, jaká se už nikdy nemusí opakovat. Řekla bych, že právě taková potkala náš goalballový tým právě nyní 2014/2015, kterou jsme uzavřeli v týdnu 14-19.6 2015 na Letní olympiádě dětí a mládeže v Plzni. Obrovské závodní klání mezi všemi kraji ČR mělo v oficiálním programu také turnaj v goalballe.

Ten se týkal nás (tentokrát spíš pod reprezentací Moravskoslezského kraje než-li Opavy) a týmů z Prahy, Olomouce, Liberce a nechyběli ani oba favorité na zlato Brno a domácí Plzeň. Po slavnostním nástupu všech týmů se otevřel turnaj zápasem Plzně a Olomouce… Rozpis prvních soubojů určovaly výsledky ze SHZPM v Praze před třemi týdny, tudíž, po druhém souboji mezi Brnem a Prahou, který jasně oponovali mistři z Moravy a jenž skončil předčasně rozdílem deseti bodů, jsme na hřiště nastoupili my, jako bronzový tým s vyhlídkami na dobré umístění ( a s touhou po zlatu), proti modrožlutým hráčům z Liberce. Ačkoli jsme všichni věděli, že tihle hoši mají letos naprosto raketový vzestup a já počítala s tím, že to bude tuhý boj (papírově jsme se právě s nimi měli prát o bronz), nebála jsem se jich. Na hřiště jsme nastupovali víc namotivováni, než kdykoli předtím. Mohla tak na nás možná působit neobvyklá atmosféra, kterou dělaly řady diváků z jiných výprav, to na goalballu je opravdu něco nového, nebo i fakt, že se právě nacházíme na hřišti, kde jsme před dvěma měsíci zaznamenali historicky největší goalballový úspěch pro Opavu, tedy vítězství na Poháru Doubravky. S čím už jsem teda ale právě moc nepočítala, tak to s jakýmsi výkonnostním kolabsem, který mě na tomhle zápase potkal. Za poslední rok a půl, co jsem se goalball naučila jakž takž slušně hrát, tohle bylo fakt to nejhorší, co jsem kdy předvedla. Liberec se velmi brzy dostal do vedení 4:1 a upřímně, i následující minuty to dlouho vypadalo, že si nás tento tým po tolika marných pokusech konečně podá. A já se na tom středu ne a ne přepnout na normální hru. Musím ale strašně pochválit svoje spoluhráče Jakuba G. a Ondru G., kteří svou prakticky bezchybnou střelbou i obranou zápas vyrovnali a hodně mě při něm podrželi. Takže místo klidného rozehrání se se ze zápasu stal tvrdý boj a každý míč a 40 sekund do konce se nám podařilo skórovat na 9:8 a tenhle stav už udržet do poslední chvíle.

Tenhle vítězný vstup do turnaje si ale vydřeli kluci a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Takže při hned následujícím zápase proti Plzni jsem si právě dvakrát nevěřila, ale svému týmu ano. Proti favoritům jsme ale zahráli celkem dobře, věděli jsme jen, že je nesmíme moc pustit do vedení, jinak je všechno pryč. Plzeň se nenechá jen tak dohnat, pokud už má vybudovaný náskok. Po druhém poločase ale se časomíra zastavila na skóre 11:7 pro nás, což upřímně nikdo nechápal. Najednou jsme ale měli dva ze tří nejtěžších soupeřů za sebou a my pochopili, že když dnes už nic nezvoráme, svítá nám naděje na olympijskou placku. S tímhle vědomím jsme pak odehráli i poslední dva zápasy za ten den, tedy s Olomouci a následně s Prahou, oba zápasy vítězně o deset. Na začátku dne jsme odstartovali dost nejistě a najednou na konci jsme vyhlíželi finálový zápas s těmi nejtěžšími- s Brnem, vedený na středu největším talentem a výborným střelcem Danielem Přikrylem.

Podobně jako my si vedli také Brno, ti vyhrávali naprosto všechno suveréně, než se postavili proti domácím v posledním zápase toho dne. Tady se projevila únava a naopak, teprve až tenhle zápas začala Plzeň hrát tak, jak je u ní zvykem. Zatímco všechny předcházející zápasy u nich vypadali, jak by fungovali v úsporném režimu, tady zahráli naprosto na plno. Kapitán týmu Jaroslav Levý předvedl nádherný výkon a za celou dobu zápasu nepustil ani jednou Brno do vedení. Ti ke konci už začali dělat podobné chyby, jako já v prvním našem utkání. Plzeň nakonec prolomila letošní sérii remíz s tímto týmem a zapsali si další vítězství. Jak Brno tak Plzeň měli na konci prvního hracího dne jedinou prohru, na medaili ještě teoreticky mohl sahat Liberec s dvěma prohry, vše záviselo na finálových zápasech. 4 týmy ve hře o medaile a jen my jediní měli jistotu, že hůře než třetí už být nemůžeme. Což samozřejmě znamenalo velkou radost, protože olympijskou medaili opravdu nemáte moc často šanci získat. Naopak nálada hodně klesla v týmu Brna, který si cestu ke zlatu hodně zkomplikoval.

Druhý herní den tedy měl každý tým jen jeden zápas a tak z toho vznikli finálové boje. A to rovnou v přímém přenosu na webu her. Ten první o páté místo svedli proti sobě Olomouc s Prahou. Ze začátku celkem vyrovnanou hru nakonec jistě vzali do svých rukou hráči s hlavního města a tak se rozdělili o šesté a páté místo. Druhý boj svedli Liberec proti Plzni a tohle představení už vypadalo o dost vyrovnaněji. Nakonec ale neochvějná hra Plzně, která navázala na včerejší vystoupení proti Brnu odsunula nádherně sehranou Liberec na čtvrtou příčku a o zlato pořád ještě nebylo vůbec rozhodnuto. Tak trochu nám to pomohlo, protože vítězství Plzně znamenalo pro Opavu ještě stále šanci na zlato i v případě prohry. Pakli by vyhrála Liberec, byl poslední zápas turnaje- nás proti Brnu, přímým soubojem o vítězství. Že na tom nejsou naši jižní kolegové po včerejším zápase právě nejlépe psychicky bylo znát začátkem zápasu, kdy jsme prvně vyhrávali 4:1. Ale v momentu, kdy se i Dan vrátil plným nasazením do hry, tak se začali dít věci. Nejtěžší zápas, jaký jsem kdy hrála. Beze srandy. Skládám poklonu před všemi, kteří se ho zúčastnili. Jak obrovské máme štěstí, se ukázalo ve výsledku zápasu, kdy nás Brno porazilo těsně o jediný bod! 7:8. Přesto všechno však největší favorité skončili třetí. Zvláštní, jak jeden jediný zápas může všechno rozhodnout. Brno ale je rozhodně týmem, který by se za poslední dva roky určitě vyhlásil jako nejlepší. A jeden bronz na tom nic nemění. Ještě k tomu nádherný, zasloužený bronz pod olympijskou vlajkou a za situace, kdy o prvních třech týmech rozhodovalo skóre. Při diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme se dozvěděli, že pouze jediný bod dělil stříbrnou Plzeň od zlaté medaile! Jediný bod! Takhle těsné skóre, můj úžasný tým zažil neskutečné štěstí a snad i neopakovatelný zážitek, když se nám v ten večer houpaly na krku zlaté medaile. Pro některé z nás tímhle turnajem skončila reprezentace základních škol, ale v goalballu společně pokračujeme a pokračovat budeme. Věřím tomu, že jednou se žákovské tváře objeví v české reprezentaci a pokusí se aspoň napodobit výkony nynějších velikánů, hráčů, ke kterým vzhlíží.